evanjelik.sk

První čtení: 1 Korintským 15,51 - 58:　“Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?´ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.”

Čtení ke kázání: 1 Tesalonickým 4,13 - 18: “Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.”

Kázání:

Milé sestry a drazí bratři,

dnes, jak již víme, slavíme letošní čtvrtou a tím i poslední neděli adventní. Příští týden už budou Vánoce. Brzy se tedy dočkáme vánočních svátků, která nám připomenou první příchod Ježíše Krista v　podobě malého děťátka. Kdy ovšem nastane onen toužebně očekávaný druhý příchod Páně, to nevíme, neboť o “onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.” Tato slova Ježíšova slova, obsažena v　textu tzv. malých apokalyps v　Matoušově (Mt 24,36) či Markově evangeliu (Mk 13,32), neznamenají podle mne to, že by Otec před svým Synem něco tajil. Ježíš těmito slovy spíš ukazuje, že Boží vůlí není, abychom přesně znali dobu Jeho druhého příchodu. Znalost přesné doby druhého příchodu Páně v　moci a slávě by nám asi spíše uškodila než prospěla. O tom však nechci spekulovat.

Z　mého adventního kázání před dvěma týdny víme, že druhý příchod Ježíše Krista bude také velkým soudem nad lidstvem a jeho dějinami. Že bude představovat velkou krizi, neboť řecké slovo “krizis” znamená soud, soudní jednání, soudní úřad, spravedlnost a právo (jak se např. dočteme v　Řecko - českém slovníku od J. B. Součka). Soud však představuje pouze východisko pro nápravu a obnovu Země těžce postižené lidským hříchem, jak o tom píše např. apoštol Petr ve svém druhém listě: “Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.” (2 P 3,9 - 13)

Na druhý Ježíšův příchod bychom se tedy samozřejmě měli těšit, neboť přinese nastolení Kristova království spravedlnosti a pokoje. Všechny lidské pokusy o nápravu člověka a společnosti zatím skončily nezdarem a ani do budoucna nelze očekávat, že budou úspěšné. Na společensky angažované lidi tato skutečnost může působit depresivně a demotivačně. Jako křesťané ovšem nestavíme svoji naději na lidech, nýbrž na Bohu, jehož “slovo je pravda” (J 17,17). Proto víme, že přes mnohé neúspěchy naše práce “není v Pánu marná”, jak jsme slyšeli v　našem prvním čtení (1 K 15,58).

Toto první čtení rovněž poukazuje na to, že druhý příchod Páně je spojen i s　nadějí na vytržení živých a vzkříšení zemřelých věrných věřících. V　našem čtení ke kázání apoštol Pavel příchod Páně a vzkříšení přímo propojuje těmito slovy: “My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.” (1 Te 4,15 - 17) Navíc v　První listě Korintským najdeme následující Pavlův popis i zdůvodnění vzkříšení věřících: “Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života. Každý v daném pořadí: první vstal Kristus, potom při Kristově příchodu vstanou ti, kdo jsou jeho. Tu nastane konec, až Kristus zruší vládu všech mocností a sil a odevzdá království Bohu a Otci.” (1 K 15,19 - 24).

Toto vzkříšení věřících je však nutno odlišit od všeobecného vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých k　Poslednímu soudu, o kterém se zejména píše v　závěru Zjevení Janova: “A viděl jsem veliký bělostný trůn a toho, kdo na něm seděl; před jeho pohledem zmizela země i nebe a už pro ně nebylo místa. Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera.” (Zj 20,11 - 15).

Naděje na vzkříšení spravedlivých - tedy těch, kteří se nechali ospravedlnit Kristem - je pro nás křesťany velkou útěchou. Jak víte, před rokem a půl mi poměrně nečekaně zemřel otec. Od té doby je pro mne problematika vzkříšení a věčného života stále aktuální a živá. Nedávno jsme se já a Eda navíc dověděli, že došlo k　návratu rakoviny u naší sestry v　Kristu a spolužačky z　teologické fakulty a že z　lidského hlediska je jen mizivá naděje na záchranu. Neumím si představit, jak bez víry ve vzkříšení a v život věčný bychom se mohli nějak vyrovnat s　těmito smutnými skutečnostmi. Víra ve vzkříšení není nějakou lacinou berličkou, jak o ní často hovoří nevěřící sekulární humanisté, nýbrž opravdovou oporou, která člověka nese, jde o skutečnou naději do budoucnosti.

Věřím, že žijeme v　poslední době a Písmo svaté nám ukazuje, že jde o dobu těžkou a nebezpečnou - stačí si přečíst např. tzv. malé apokalypsy u Matouše (kap. 24) a Marka (kap. 13) či u Lukáše (kap. 21). Hlad, mor, zemětřesení, války, pronásledování. A tak nikoliv vítězný život v　Kristu (v duchu tzv. teologie prosperity), ale nesení kříže je úděl křesťana na tomto světě, zvlášť v　poslední době. Vždyť i Ježíš nejdříve mnoho trpěl, než vešel do Boží slávy. Byl nejprve zavržen od starších, velekněží a zákoníků, byl zabit a teprve po třech dnech vstal z　mrtvých. Utrpení a soužení nás však nemají vést k　pasivitě a nečinnosti. Naděje na příchod Božího království a na vzkříšení spravedlivých nás má naopak účinně potěšovat a vést k　větší horlivosti, jak to ostatně zaznělo i v　dnešním prvním čtení a ve čtení ke kázání. Jistě se nám vyplatí poslechnout následující výzvy apoštola Pavla, obsažené v našem　prvním čtení: “A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně.” (1 K 15, 58) Amen.

Modlitba po kázání: 

Náš nebeský Otče,

děkujeme Ti, že nás nenecháváš bez naděje i v　těch nejtěžších situacích života jednotlivce i života společnosti. Že díky víře v　příchod Božího království a ve vzkříšení můžeme mít naději i tam, kde již z 　lidského hlediska není žádná naděje a útěcha. Proto žádné neúspěchy a prohry by nás neměly odradit od nesení kříže, jež je naším údělem v　Kristu.

Odpusť nám, nebeský Otče, že příliš často se vyhýbáme nesení našich vlastních křížů a tak rádi nasloucháme tzv. teologii prosperity, která příliš jednostranně zdůrazňuje tzv. vítězný život v　Kristu. Ten přitom neznamená, že Bůh nás již na Zemi zbaví veškerého utrpení a soužení, nýbrž že Bůh nám dává sílu obstát ve všech zkouškách a bolestech.

Daruj nám, nebeský Otče, dostatek milosti a soudnosti, abychom se zvláště v　době Adventu obraceli zpět k　Tobě, vážně zpytovali své svědomí a zkoumali sami sebe. Abychom se nechávali Tebou uzdravovat a proměňovat, a tak včas mohli napravit naše chybné postoje a nesprávné chování. A to vše k　Tvé větší slávě a chvále, k užitku našich bližních i k našemu vlastnímu prospěchu.

O to vše Tě nebeský Otče prosíme, ve jménu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, který s Tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

Praha, prosinec 2009 Stanislav Heczko

(LECAV Praha)