evanjelik.sk

Myslím že zpověď není špatná věc. Existují situace, kdy si s něčím ve svém životě nevím rady a potřebuji slyšet nejen duchovní radu či pomoc, ale i ujištění že mi Bůh odpouští - kvůli lidské slabosti nejen z Písma svatého ale i ústy druhého člověka. Jakási zpověď koneckonců tvoří v našich liturgiích součást přípravy k slavení Večeře Páně (i když tam často bývá nevhodně zakomponovaná, takže slavení VP často v církevnické mluvě se zpovědí splývá a Eucharistie tak jednostranně dostává ponurý kajícnický ráz). Tam bývá také vyznání hříchů, ale většinou jen velmi všeobecné.

Lutherská refornace zpověď nezamítala; dokonce ji přiznávala i svátostný charakter, Luther sám se pravidelně zpovídal. Dokonce připouštěl že v nouzi nejvyšší, kdy není k dispozici farář, nám může dát rozhřešení i jakýkoliv jiný křesťan - analogicky k praxi nouzového křtu. Rovněž Kalvín svůj zpočátku rozhodně odmítavý postoj ke zpovědi ke konci života revidoval (i když já bych se k němu zpovídat nešel :-P )

To nezmanená, že musíme přijmout ŘKC deformaci svátostné praxe, především povinné zpovědi s myšlenkou, že jinak nám Bůh neodpustí, což vede k formálnímu vypočítávání hříchů jak podle telefonního seznamu (z katolického prostředí znám vtip, jak do kostela vběhne kajícník, přiklekne ke zpovědnici a rozechvěle šeptá: "otče, zhřešil jsem, zabil jsem člověka!". Ze zpovědnice se rozmrzele ozve: "a kolikrát od poslední svaté zpovědi?"). Navíc podle katolického učení zpověď odpouští hříchy, ale ne tresty za ně - na to tu je očistec nebo odpustky. Z doby protireformace dále známe příklady zneužívání zpovědi pro manipulaci s politiky (klasickým příkladem je Ferdinand II. a vliv jezuitů na něj) či pro konfesijní boj a náboženský útlak (povinné zpovědi v době rekatolizace po Bílé hoře v Čechách). To dělá ze "svátosti smíření" břemeno a ne dar, i v dnešní době, pokud zpovědníci nemají potřebný jemnocit (i když v ŘKC existují duchovní masochisté, kteří vyhledávají takové zpovědníky, jako např. nedávno svatořečený kapucín Pio, který při zpovědi lidem nadával do prasat).

Myslím, že pokud se zpověď nabídne jako příležitost a pomoc a ne jako trudná povinnost, určitě nějaká její forma najde ocenění i v našem prostředí. Myslím, že to je třeba jeden z užitečných prostředků jak udělat tlustou čáru za minulostí a třeba pro tyto případy by mohla být k dispozici.

Viz též příspěvek mého kolegy Marka Lukáška, který se otázkou zpovědi v ev. církvi dlouhodobě zabývá:

http://coena.edunix.cz/spiritual/situace-okolo-zpovedi-v-cce/