V dnešnom 13. júna 2016 rannom českom vysielaní rádia Vatikán som si o. i. vypočul aj tento príspevok z cyklu cirkev a svet. Pretože v poslednom čase to nie je ojedinelý takýto náhľad v katolíckych médiách (Lux, Lumen) , dovoľujem si vám ho priblížiť v plnom znení, aby ste si vedeli urobiť svoj názor. Vieme a poznáme Luthera aj z negatívnej stránky (horkokrvnosť, používanie nevyberaných výrazov, názory na sedliakov, pápeža a stredovekú cirkev s mníšstvom, pohľad na židov), no to nie je celý Luther. To je len tá čierna farba. Sú tu aj ostatné druhy farieb, až po tú bielu. A reformácia? To by mal byť výsledok , ako to hodnotí táto pani? Tá iste jeho diela nečítala, nezamyslela sa nad skutočnou podstatou reformácie, hlavne taktne zamlčuje všetky príčiny. “Najkrajší” je záver článku. Je to skutočne perla!! Dúfam, bratia a sestry, že náležite zareagujete.
Tu je ten inkriminovaný článok:
Publicistika
|
Komentáře “Církev a svět” |
12.6.2016 |
O svobodě a rovnosti podle Luthera
Svoboda a rovnost – otcem těchto dvou pojmů, které se podepsaly na moderních dějinách, je Martin Luther. Je však třeba vědět, jak rozuměl jejich významu. Luther se zajímal o svobodu, kterou požadoval pro světské panovníky. Když papež a biskupové nechtěli přistoupit na jeho reformaci, museli ji udělat světští vládcové, jimž za tím účelem přisoudil duchovní autoritu. Že tak zmizí libertas ecclesiae? Co na tom záleží, vždyť triumfuje pravé evangelium Ježíše Krista, jak učil Luther na půdě Wittenbergu, který nazýval „Kristovou katolickou církví“.
Dále tvrdil, že je třeba znovu nastolit rovnost, totiž všeobecné kněžství. Papeže, biskupy, opaty a řeholníky je třeba zrušit. Luther stanovil, že majetek, který spravovali (odhaduje se, že církev na uzemí německého císaře vlastnila třetinu národního bohatství), má být darován světským vládcům. Rytířské stavy se však vzbouřily, protože chtěly také svůj podíl z kořisti, která tak zázračně spadla z nebe. Rytířstvo proto bylo nutné potřít, stejně jako venkovské stavy. O nich Luther říká: „Kdokoli může, ať je veřejně či soukromě zbije, zaškrtí a odkrouhne, a je přesvědčen, že neexistuje nic jedovatějšího, škodlivějšího a ďábelštějšího než buřič, právě tako jako je třeba odkrouhnout vzteklého psa, neboť nezabiješ-li ho ty, zabije tebe a celou tvou zemi.“
O pár let později tento největší revolucionář druhého tisíciletí připustí, svoji odpovědnost za toto krveprolití: „V tomto povstání jsem zabil všechny venkovany, veškerou jejich krev nesu na své šíji. Já ji však obracím na našeho Pána Boha, který mne uložil takto mluvit“ – říká tento kazatel svobody, který popírá svobodné rozhodnutí jako takové. Popírá tím i individuální odpovědnost a všechno obratně vkládá na bedra našeho Pána. Přirovnávat Luthera k Františkovi z Assisi, jako to činí někteří (kardinál Walter Kasper, Martin Lutero – Una prospettiva ecumenica, Queriniana 2016 viz jiný článek autorky – pozn. překl.), je téměř blasfemické.
Svoboda je pro Luthera nezávislostí na Římu, protože v Římě je antikrist. Toto přesvědčení bylo v tomto augustiniánském mnichovi tak zakořeněno, že je opakoval od roku 1520, tedy prakticky od začátku svojí antiřímské kampaně až do smrti. „Osel, pes, král krys, krokodýl, larva, bestie, pekelný drak, ďáblův exkrement, epikurovský vepř“ – to jsou epiteta, kterými Luther častoval Petrova nástupce. Tuto rozvernou prostořekost Luther doprovázel také ponurými obrázky. Jako všichni revolucionáři chtěl činit nové věci, včetně bohoslužebného kultu. Na jedné straně tedy rozpoutal nelítostné obrazoborectví, které odstranilo z kostelů modlářské nánosy katolické bohoslužby, tedy sochy, fresky, mozaiky, kříže, nejrůznější devocionální předměty, roucha a vůbec všechno. Kostely byly vyprázdněny, ale v soukromých domy měly být podle Luthera na viditelných místech – vzhledem k drahocenné pedagogické funkci – nové typy „ikon“, které ve spolupráci s ním vytvářel Lucas Cranach starší. Šlo o dřevoryty, které byly určeny nevědomému a zbloudilému lidu a názorně ukazovaly pravou povahu papeže, katolické církve a řeholních řádů: obscénní a mimořádně agresivní obrázky, které později posloužily jako předloha francouzským revolucionářům.
Jak asi chápal Luther milosrdenství? Kromě výše zmíněných postojů k římské církvi a venkovským stavům, formuloval tento reformátor také nový postoj k židům, který se v Německu, vytrženému z římské tradice, nechvalně prosadil. Tři roky před svojí smrtí napsal totiž Luther spis Proti židům a jejich lžím, ve kterém světským panovníkům nabízí sedm „blahodárných rad“ týkajících se postoje k nim. Zmiňme tři:
Za prvé „je užitečné spálit jejich synagogy a pokud některá přetrvá, je třeba zasypat ji pískem a bahnem, aby z těchto budov nikdo už nespatřil ani kámen či cihlu“.
Za druhé si Luther přál „zničit a zbořit i jejich soukromé příbytky, protože stejné věci jaké dělají v synagogách, dělají také doma.“
A poslední, sedmá Lutherova rada zněla: „uložit mladým a silným židům robotu, aby si v potu tváře vydělávali na chléb.“
Rozdělení křesťanstva, nenávist k Římu a jeho tradici, nenávist k židům, zmaření obrovského majetku německé církve, sektářství, pauperismus, občanské války, bezostyšné překrucování dějin za účelem propagandy, totalitarismus, který až do té doby křesťanské země nepoznaly, pohrdání lidem a vyhrocený nacionalismus – to jsou některé z výdobytků odvozujících se z reformace.
Budeme však doufat, že se luteráni vrátí k Římu a budou rádi, že nenávist vůči Petrovi navzdory všemu nepřevládla, jako to už před lety začali zjišťovat anglikáni.
Z deniku La Nuova Bussola Quotidiana, 11. června 2016
přeložil Milan Glaser.
Slovak